Malkiel, otec kulíška

14. února 2012 v 22:07 | Edith Holá |  rozhovory s rodiči kulíška
Malkiel alias anděl úspěchu. Malkiel v překladu z hebrejštiny znamená "Bůh je můj král". Tento vážený bloger píše na Blog.cz od roku 2009. Napsal již přes 600 článků. Jeho blog najdete na http://malkiel.blog.cz. Nese název "Malkielův nočník", neb na něj autor píše hlavně v noci. Je většinou laděn humorně. V tomto rozhovoru se Malkiel představí i jinak. Každý osud je na jeden román. V kterémkoliv příběhu člověka se odráží příběhy mnoha dalších lidí. Tak se román rozšiřuje do dalších a dalších románů... Stejně jako tento rozhovor, který by mohl pokračovat dál a dál, a stále by měl Malkiel co říci a mě by napadaly jiné a jiné otázky... Připravte si kávu nebo čaj, tento rozhovor je na devět stran. Jeho kulíšek se narodil v roce 1985 a v nemocnici byl téměř sedm týdnů...


Malkieli, jsi první, s kým dělám rozhovor na nový blog "Kulíšci v rozhovorech" (http://kulisci.blog.cz)? Jsi potěšen?

Ano, určitě je to pro mně poctou, být prvním zpovídaným na novém blogu. Nebývám často zpovídán. Naposledy jsem byl zpovídán Veřejnou bezpečností někdy v osmdesátých letech kvůli mé údajné protisocialistické činnosti. Prostě (a sprostě) jsem nadával na komunisty a nějaký dobrák mě napráskal.

Tvůj pověstný humor:-) V komentáři pod jedním mým článkem o kulíšcích jsi prozradil, že tvůj syn se také narodil předčasně. V kolikátém týdnu? A v kterém roce?

Přesný týden už si nepamatuji, ale bylo to na konci šestého měsíce těhotenství. Konkrétně to bylo v roce 1985. Tehdy se však nedonošeným dětem ještě neříkalo kulíšci. Personál porodnice jim říkal nedonošenci. Já jsem tomu svému říkal lachtan, protože byl více podobný malému lachtanovi než lidskému potomkovi. Jeho nohy totiž připomínaly lachtaní ploutve. Dokonce jsem si z manželky utahoval, že si při návštěvě zoologické zahrady odskočila zaplavat do nádrže s lachtany a tam došlo k nečekanému mezidruhovému spojení. Později jsem však zjistil, že lachtaní nohy mají všichni mužští potomci ze strany manželčina otce. Tudíž k tomu mezidruhovému spojení muselo dojít mnohem dříve a moje žena v tom byla nevinně.
Jinak byl synek docela velký, protože vážil 2240 g a měřil 43 cm. Takže docela klacek. Když se teď v jeho 27 letech podívám na jeho ramena jako traverzu a ocelové svaly, tak mi vůbec nepřipadá, že byl nedonošený, ale spíš přenošený.

Tak to byl opravdu klacek. Mít na konci šestého měsíce takovou váhu, to je až neuvěřitelné. To vypadá na 24. týden. To je přesně týden, od něhož lékaři už zachraňují. O dřívější týdny se vedou spory. Čeho jste se s manželkou nejvíce obávali? Měli jste v té době (kdy neonatologie byla v plenkách) už informace, co může synovi hrozit? Kulíšci vzniklo nějak spontánně v Nedoklubku. Rovněž tak pojem miminko do dlaně. V odborných kruzích to určitě nepoužívají:-)

Informace o tom, co může synkovi hrozit, jsme neměli vůbec žádné, tudíž jsme byli celkem v klidu. Jen prostě taková komplikace, asi jako když dítě dostane spalničky nebo příušnice. A navíc jsme tehdy oba bezmezně věřili medicíně, tudíž jsme si nějaké černé myšlenky nepřipouštěli. Když mladý člověk plný optimismu vidí živé, dýchající a hýbající se dítě, tak si ani nepřipouští, že by to mohlo špatně dopadnout.

Kdybys měl pojmenovat jedním nebo dvěma slovy toto období předčasného narození syna, jaká slova tě napadnou?

Na tuto otázku je téměř nemožné odpovědět jedním nebo dvěma slovy. Ale pokusím se. Radost a obavy. Radost z narození dítěte a obavy o jeho zdraví. Jo, a taky pohoda, protože jsem se starším synkem zůstal několik týdnů doma na improvizované mateřské dovolené, jelikož manželka byla s novorozeným v porodnici. Jedno z nejlepších období v mém životě.

Tušíš, jaká slova by napadla tvou tehdejší manželku? Bylo by to rozdílné vnímání tohoto období nebo ne?

Vnímání jsme tehdy měli výrazně odlišné, protože manželku s nástupem předčasné laktace přepadla zuřivá laktační psychóza. Jednou dokonce utekla z porodnice, že se tam už nechce vrátit a že tam synka nechá. Musel jsem ji téměř násilím dovléci zpět.

Pamatuji si též takový atak u svého druhého dítěte. Naštěstí mi stačila detailně vykreslená představa, že ho dávám do babyboxu, abych se zklidnila a zase pokračovala dalším nočním kojením. Jak se tedy tvá žena stavěla k humoru o lachtanovi?

Ten lachtan v kombinaci s její probíhající laktací vyzníval docela legračně, tak se tomu i zasmála. Znala můj způsob humoru. Když jsem jednou za nimi přišel na návštěvu a ona jej zrovna kojila, tak jsem prohlásil, že vypadá jako lachtaní Madona při laktaci.

Ze svého dětství vím, že se tehdy do porodnice příbuzní nepouštěli. Tatínkové a sourozenci mávali do oken. Miminko tedy viděli, až když si ho mohli odvézt domů. Jak to bylo v případě nedonošeného dítěte? Jak dlouho jsi neviděl svou ženu a dítě?

Na nedonošených odděleních tehdy fungovala jiná praxe než na ostatních odděleních porodnice. Aspoň v Thomayerově nemocnici tomu tak bylo. Tehdy tatínky pouštěli k nedonošencům hned. Zřejmě proto, že nikdy nebylo jisté, jestli tatínek to dítě ještě někdy bude moci vidět živé. Tudíž jsem lachtana mohl držet v náručí hned ten den, co se narodil a mohl jsem je oba vidět každý den i mimo návštěvní hodiny.

Pouštěli tam i sourozence? Pokud ano, tak jak to prožíval tvůj druhý syn? Pokud ne, tak jak odloučení od maminky prožíval? Jak dlouho byl bez mámy?

Staršímu synovi byl pouhý rok a tři čtvrtě, tudíž ani nemělo cenu jej tam brát. Vlastně ani nevím, jestli tam mohli i sourozenci, ale nikdy jsem tam žádné neviděl.
Manželka si občas mohla odskočit domů, takže ji viděl asi dvakrát týdně. Vzhledem k nízkému věku nesl odloučení velmi dobře. Já jsem s ním blbnul, vymýšlel jsem všelijaké krávoviny, takže si užil víc než s matkou. Jinak byla manželka v porodnici šest nebo sedm týdnů.

Dnes se klade velký důraz na péči o matku (oba rodiče) v tomto období. Je velice vítáno, když na oddělení dochází psycholožka. Nedoklubko má laické poradkyně, které pomáhají na emailu, na telefonu, přijdou i osobně za maminkou na novor. JIP, když si to přeje. Uvítali byste to tenkrát také?

Určitě bychom tehdy uvítali nějaké informace a rady, protože lékaři nám nic neřekli. Tehdy lékaři s pacienty tak nějak vůbec moc nemluvili a získat jakékoliv informace jinde bylo prakticky nemožné.

Jak jste to vše nesli? Přišel předčasný porod náhle nebo jste to věděli několik dní/hodin dopředu?

Nesli jsme to tak, že jsme byli mladí, blbí a optimističtí, tudíž jsme si nějaké příliš negativní myšlenky nepřipouštěli. V jistém smyslu to bylo výhodou, že jsme našeho synka nezavalovali negativními energiemi z našich obav. Já jsem mu věřil, že to zvládne, protože to byl můj syn a já když něco dělám, tak to dělám pořádně. Jeho předčasný porod nebyla žádná porucha, ale nešťastná shoda několika okolností.
Jinak ten porod zase tak náhlý nebyl. Manželka si jednoho dne stěžovala na nějaký výtok, tak jsem ji raději odvezl do nemocnice na kontrolu a už si ji tam nechali, protože ten výtok byla plodová voda. Podle slov lékařů však dítě ještě nemělo dovyvinuté plíce, tak se rozhodli těhotenství udržovat do co nejdelší možné doby. Asi po 14 dnech však plodová voda začala zahnívat, tak se lékařka při prohlídce rozhodla k umělému vyvolání porodu. Jenže než jí stačila píchnout provokačku, tak manželka spontánně porodila ve vyšetřovací místnosti. A lachtan byl na světě.

Jakou šanci měl chlapeček?

Dle mého soudu měl lachtan při své porodní váze velkou šanci. Jakou šanci mu dávali lékaři, to netuším. Myslím, že to netušili ani oni, protože jim to bylo zřejmě jedno. Prostě to neřešili.

Měl syn nějaké komplikace po připojení na ventilátor?

Komplikace naštěstí neměl téměř žádné, nebyl ani v inkubátoru a dýchal sám bez podpory. Pouze třetí den začal odmítat potravu, tak jej pouhý jeden den dokrmovali sondou. Potom se zase pochlapil a začal si cucat sám.

Kdy vám bylo jasné, že syn se dostal z nejhoršího a z JIP byl přeřazen mezi ostatní miminka, která půjdou domů?

Zde je třeba si uvědomit, že v té době ještě existoval jakýsi pravěk v naší medicíně. Něco jako JIPky pro novorozence tehdy neexistovalo. Ostatně, náš synek ani nějakou intenzívní péči nepotřeboval. Manželka měla v porodnici pokojík a synka měla prakticky celou dobu u sebe. Přebalovala ho, koupala a dělala vše stejně, jako kdyby s ním byla doma. Jen nemusela vařit. Na oddělení si jej sestry občas odnášely jen na fotoléčbu v souvislosti s novorozeneckou žloutenkou. A aby se tam maminky nenudily, tak jim dávaly žehlit bavlněné pleny vyprané v nemocniční prádelně. Takové vymoženosti, jako plenkové kalhotky, u nás tehdy ještě neexistovaly. Pleny se pěkně vyvářely, máchaly, ždímaly a žehlily. Zhruba třikrát týdně se pralo kolem osmdesáti plen. ( Na jedno přebalení byly potřeba dvě pleny.) 250 plen za týden, 1000 plen za měsíc, 12 tisíc plen za rok.
To byla tehdy naprostá novinka, že matky mohly být v porodnici s miminky. Do té doby matky nedonošených dětí do porodnice jen docházely v denní době na kojení a přinášely ve skleničkách doma odstříkané mléko na noční krmení, které dětem podávaly sestry.
Dá se říci, že synek kromě té jedné krátké epizody s nepřijímáním potravy na tom nikdy nebyl nějak špatně, tudíž se ani nedá říci, že by se dostával z nejhoršího.

To je příšerná představa, že bych ještě v porodnici žehlila pleny. Díky Bohu za pampersky! Jsou pro tebe vzpomínky na období kolem předčasně vykuleného syna nějak emočně zabarvené?

Vzpomínky jsou samozřejmě stále emočně zabarvené, protože to bylo zrození nového života, pokračování rodu a naplnění rodičovské role. Stejně jako narození každého dítěte, nezávisle na tom, jestli je donošené nebo nedonošené.

Pomáhala vám nějak rodina v tomto období? Jak jsi pomáhal manželce? Kdo pomáhal tobě? Jak se na nedonošené dítě dívalo okolí?

Když slyším slovo rodina, tak se musím trochu pousmát, protože v našem případě to byl spíš vágní pojem. Tchán s tchyní byli oba alkoholici, tudíž nepoužitelní. Moje matka se o svá vnoučata nikdy moc nezajímala a pokud k nám přišla na návštěvu, tak se spíš nechala obskakovat, než aby sama přiložila ruku k dílu. Jako babička nefungovala. Takže jsme na všechno byli sami. Ostatně, já to tak mám nejraději.
Když jsem byl se starším synkem sám doma, tak mi částečně pomohly sousedky, třeba s hlídáním, když jsem si potřeboval někam odskočit. Třeba večer na pivko. Nebo mi upekly buchtu, což jsem tehdy nezvládal. Nedělaly to však nezištně, protože jsme tehdy jediní v domě měli barevnou televizi, tudíž se sousedky ochotně nabízely k hlídání, aby mohly čumět na barvu.
Jinak jsem manželce pomáhal stejně jako už od narození prvního dítěte. Samozřejmě po jejím návratu domů. V porodnici jsem jí těžko mohl pomáhat žehlit pleny. S tím nedonošeným nebyla žádná práce navíc. Kromě toho delšího pobytu v porodnici byl dítě jako každé jiné. V jistém smyslu to s ním bylo jednodušší než s tím prvním. Ten starší měl v prvních týdnech pouze dvě životní fáze. Buď spal a nebo řval. Nikdy nebyl vzhůru bez řvaní. Ten mladší nás naopak udivoval tím, že i když nespal, tak neřval. Tím nás méně zatěžoval.

To je přesně, co tak nějak máme v Nedoklubku vypozorováno, že jsou děti s jinakostí nějak pohodovější... Ale nebudu tě přerušovat...

Okolí se na nedonošené dítě dívalo inertně. Lidem to bylo jedno. Ostatně, vedle nás byl bezbariérový barák, kde žilo asi dvě stě invalidů různých forem postižení. Zábavné bylo sledovat, když někteří z nich po uzavírací hodině opouštěli místní pohostinství a ve značně zalkoholizovaném stavu na vozících pořádali slalom mezi kandelábry, pochopitelně plný karambolů. Ti, kteří neměli vozíky, a došli do hospody s pomocí berlí, se zpátky k domovu většinou vraceli po čtyřech. V kontextu s tím bylo nějaké nedonošené dítě bezvýznamnou tečkou v životě anonymitou prodchnutého sídliště. Tu a tam nějaká sebevražda, ba i vražda, skok z jedenáctého patra mezi školáky jdoucí do školy, záhadné úmrtí kojence v našem domě, třináctiletá prostitutka - dcera naší sousedky, či rotující manželky pravidelných návštěvníků místní hospody, to byly trháky sídlištního života. Kdo nikdy nežil na sídlišti, ten nic neví o životě.
Pokud jsme někdy rozčísli jednotvárnost sídlištního života, tak to bylo pouze tím, že manželka jednou dala vařit polívku a odešla nakoupit, kde se malinko zakecala (asi dvě hodiny), v důsledku čehož k nám přijeli hasiči likvidovat údajný požár. Požár se však nekonal, jen hrnec od polívky byl na škvarek.
V dobách dávněji minulých se na nedonošené děti nahlíželo jako na nějaké defektní chudáčky. Ze svého dětství si pamatuji, že v naší ulici bydleli nějací lidé, kteří měli nedonošené dítě. Tehdy to věděla celá ulice a shovívavě se o něm mluvilo jako o "tom nedonošeném". Medicína však od té doby udělala ohromný pokrok. Předčasný porod tak v dnešní době pro rodiče ani pro dítě nemusí znamenat nic závažného, co by zákonitě mělo do budoucna negativně ovlivňovat život dítěte. Ze svých vlastních zkušeností to vím.

Měl syn nějaké zdravotní problémy zvláště v prvním roce tím, že byl nedonošený? Měl v předškolním a později ve školním věku nějaké handicapy? Byl něčím zvláštní?

Neměl o nic větší zdravotní problémy, než ostatní děti. Nějaké kašlíčky a rýmičky, prostě normálka. Zvláštní nebyl ničím, jen snad trochu hyperaktivní, ale u něho to je vrozené, protože v rodině jeho matky jsou všichni pošuci. Takže zapadl do rodinného kontextu.

U nedonošených dětí se odečítá věk. Kdy se tvůj syn srovnal vývojem se svými vrstevníky?

Jeho vrstevníci se spíš museli vývojově srovnávat s ním. Už od malička byl všude šéf a autorita. Od pískoviště přes školu až do dneška. On je asi opravdu dost netypický nedonošenec.

Tím, že byl syn opravdu tak zdatný, i když se narodil dříve, tak jste měli opravdu výjimečně dobrou situaci. Na konci šestého měsíce děti také váží 400 až 1000 gramů. Utáhly to i jeho plíce, to je neskutečné. Jsi si opravdu jistý týdnem jeho narození? Nebyl to spíše konec sedmého měsíce (dokonce spíše 30. až 32. druhý týden)?

K tvému údivu musím poznamenat, že ten termín předčasného porodu je pravdivý. Podle našich tehdejších výpočtů, i podle slov lékařů. Ale ač byl synek velký, tak opravdu vypadal nedonošeně. Tak nějak ještě nebyl úplně dotvarovaný do konečné lidské podoby. Zpočátku byl člověku jen podobný. Proto ta přezdívka "lachtan". Jeho dotvarování však mělo hektický vývoj a za 14 dnů už vypadal normálně.
Ty příznivé okolnosti si nedovedu vysvětlit jinak než tím, že mně i moji rodinu má Bůh hodně rád.
Já asi nejsem úplně tím nejsprávnějším příkladem rodiče kulíška, protože ten můj více než dvoukilový synek vlastně ani žádným kulíškem či miminkem do dlaně nebyl. Jen se narodil o pár měsíců dříve. Zřejmě proto, že když jsme byli týden na horách a já jsem zrovna byl na sjezdovce, tak si manželka potajmu půjčovala běžky, aby se trochu proběhla. A při tom běhání bohužel několikrát upadla.
Jinak se můj synek jmenuje Roman, tudíž mu z toho lachtana zůstala aspoň koncovka. Roman je dobré jméno, je to silné jméno. Říman, legionář, bojovník, gladiátor. Asi to nebude jen tak náhoda, že zrovna nedávno úspěšně vybojoval další těžký životní boj. Mnohem těžší než ten první na začátku života.
Manželka mu chtěla dát jméno Dušan, což jsem nekompromisně zavrhnul, protože jsem měl pocit, že člověk s tímto dýchavičným jménem musí zákonitě celý život trpět plicní nedostatečností. Když k tomu ještě připočítám fakt, že moje babička se za svobodna jmenovala Duchačová, tak by se v jistém smyslu mohl jmenovat Dušan Duchač. A takové jméno už je o průšvih.
Možná je to jen hloupá asociace, ale já na sílu a význam jmen věřím. Podle mě může jméno významně předurčovat budoucí osud jeho nositele.


Roman má na fotce opravdu ramena jako gladiátor. S těmi jmény si myslím totéž. Rodiče jakoby dávali jménem předurčení. Nebo jsou intuitivně napojeni na duši svého dítěte a dají mu jméno, které mu náleží. Znám pár kulíšků nebo dětí, které o svůj život museli v raném dětství bojovat a všichni mají jména silných lidí. Kdysi 420gramová holčička má jméno Emma. To je jméno silné ženy. My jsme zase prvnímu synovi dali jméno Jakub a už jsme ho tak oslovovali v těhotenství. Bojoval pak o své zdraví a v pátém měsíci i o svůj život s Bohem jako Jácob. Takže na sílu jména také věřím. Začínáme se ocitat v jiné rovině. Takže jsi mi navodil další otázky.

Celý život se skládá z mnoha rovin. Tedy pokládej otázky, já je zvednu. Apropó, v době narození mého synka nemělo dítě s porodní váhou 420gramů žádnou šanci na přežití. Prakticky každé dítě pod kilo váhy bylo odepsané. Na tomto poli je pokrok medicíny opravdu obrovský.

O nedonošených dětech se říká, že jsou velcí bojovníci? Roman zdá se, že je ukázkový případ. Zmiňuješ, že si vybojoval život nedávno podruhé. Je to pro tebe téma, o kterém chceš mluvit nebo ne?

Pro mě nejsou žádná témata tabu Pouze o kvalitě své erekce bych nehovořil. Nedávný souboj Romana by se dal nazvat "Piko". Nikoliv známé modelové vláčky značky Piko, ale piko jako slangový termín pro pervitin. Droga to nesmírně zákeřná, neboť se tváří nedrogově, podobně jako všechny stimulanty. Viagrou počínaje a anaboliky konče.
Tato etapa potvrdila jeho bojovnost, protože se z toho dostal sám. Když už byl po krk v bahně, tak se prostě probudil a šel na léčení. Zde bych ovšem chtěl poznamenat, že české medicínské léčení narkomanů formou hospitalizace v psychiatrických léčebnách je prakticky pravěkem v léčení drogových závislostí. Účinnost téměř nulová.
Synátor si sám zařídil pobyt v léčebné komunitě Sananim na Šumavě a tam se z toho dostal. Práce v lese, pěstování zeleniny, chov drůbeže, prostě vedení k soběstačnosti. Co si nevypěstovali, to neměli. Když si neuvařili, tak byli o hladu, když si neudělali dříví na otop, tak klepali kosu. Na Šumavě značnou kosu. Moc mu to pomohlo. Už je dva roky čistý, má pravidelnou práci, poctivě splácí nasekané dluhy a plánuje život.
Pro mně tato zkušenost znamenala změnu pohledu na narkomany, které jsem dříve stejně jako většina lidí odsuzoval, že si za to mohou sami. Jenže ono to většinou bývá snadné, někoho odsoudit. Těžší bývá to pochopit. Někdy totiž z člověka udělá narkomana pouhá dlouhodobá bolest hlavy nebo zad. Nebo rozvod či zhroucení vybudovaného života vlivem vnějších okolností.
Soužití s narkomanem je tvrdá škola života, kdy se člověk střídavě pohybuje v krajních mezích. Na jedné straně pocity bezbřehého zoufalství a na druhé straně intenzívní nutkání někoho zabít. Nejlépe všechny dealery. Myšlenka to veskrze zcestná, neboť tito jsou též obětmi jimi prodávaných produktů. Prodejem si jen vydělávají na vlastní spotřebu, zatímco ostatní kvůli tomu třeba kradou. Tudíž to jsou stejní chudáci jako ten, kterého máte doma.
Tato zkušenost je v pravém slova smyslu nepřenosná. Kdo to nezažil, ten nemůže pochopit. Ale nikomu to opravdu nepřeju, aby byl nucen tuto zkušenost získávat.

Malkieli, to jste si tedy prošli opravdu těžkou zkouškou. On i vy jako rodiče. Kdysi jsem zažila na skupinové terapii muže, který měl syna na perníku několik let. On ho po nocích hledal. Vykupoval v bazarech věci, které syn doma nakradl. Všichni by dnes řekli nepomáhat, když jedé po šikmé ploše. Kupodivu zrovna u tohoto syna tahle bezpodmínečná láska zabrala a šel se léčit. Dnes je už víc jak deset let čistý a má dítě. Odsuzovat se nedá vůbec nikoho a vlastně ani hodnotit. Když neznáme přesně jeho příběh, těžko ohodnotit, co ho k něčemu dovedlo. Ale zpět ke kulíškům. Také se mluví o tom, že jsou kulíšci často veselejší než tzv. běžné děti. Usmívají se očima. Ve své první duhové pohádce pro kulíšky jsem napsala, že dostávají hormon štěstí. Prostě nějaká ta sudička takovému děťátku vykulenému moc brzy pomůže tímto hormonem. Nebo jinak řečeno Bůh je má rád a vyvažuje jim tímto nedonošenost. Je to pravda?

To nedovedu objektivně posoudit, protože oba mí synové jsou veselí. Ale když o tom mluvíš, tak ten nedonošený má veselejší oči, což jsem spíš přisuzoval jeho srdečnější povaze. Nakolik se na tom mohla podepsat jeho nedonošenost, to si opravdu netroufám hodnotit.
Jestli dovolíš, tak bych se ještě malinko vrátil k těm drogovým závislostem, protože to může přinést něco pozitivního pro čtenáře, kteří se potýkají s podobným problémem, ale i pro lidi-odsuzovače, kterým to třeba pomůže změnit negativistický pohled na drogově závislé.
Na drogově závislého je možné se zlobit pouze za to, že s tím vůbec začal a to ještě značně limitovaně. V okamžiku, kdy si někdo vezme více než jednu dávku na zkoušku, začíná jeho mozek fungovat jiným způsobem než náš. Celé naše tělo totiž funguje na základě chemických procesů. A pro nervovou soustavu, kde je uloženo myšlení, to platí dvojnásob. Celý nervový systém, včetně mozku, funguje na principu elektro-chemických signálů, navíc v úzkém propojení s naší hormonální soustavou. Veškeré ty pocity, které mají uživatelé drog, totiž ve skutečnosti vytváří naše vlastní hormony, vybuzené těmi drogami. A v okamžiku, kdy tam začneme cpát nějakou chemii, a to i chemii přírodního původu, tak celý tento ohromně složitý systém začíná fungovat úplně jinak. Začne se flákat a přestane sám od sebe vytvářet hormony, které nám vytvářejí pohodu, radost či pocit štěstí.
Potom můžete žvanit, nadávat, brečet či prosit, ale není to nic platné, protože vnitřní chemické procesy narkomana fungují dle vlastních potřeb těla, nezávisle na tom, co si přejete vy nebo drogově závislý.

Tvá osobní zkušenost s drogově závislým synem by bylo na další rozhovor. Alternativní lidé říkají, že předčasně narozené děti učí rodiče žít přítomností. Tolik potřebují rodiče, že ti žijí po určitou dobu jen "teď a tady" a maximálně musí vynaložit veškerou svou lásku, energii svému potomkovi. Co si o tom myslíš?

Já žiju přítomností odjakživa, tudíž v tomto směru mě to asi nijak neovlivnilo. Důvody předčasného porodu mého syna tedy asi budou někde jinde. Netvrdím však, že u jiných rodičů to tak nemůže být.
Nejsem ovšem zastánce paušálních vyvozování z určitých sobě podobných situací. Když to zjednoduším, tak mnoho lidí často bolí hlava, ale každého z jiné příčiny. Tudíž bych ani nepaušalizoval příčiny předčasného narození dítěte.

Máš jako člověk s duchovním vnímáním vhled, proč vám přišlo dítě předčasně narozené?

Já se nezabývám patologickým hledáním odpovědí na všechny otázky. Někdy to bývá přímo kontraproduktivní, jelikož člověk vždy není zralý na pochopení všech odpovědí. Ostatně, každá odpověď má několik vrstev. To je otázka duchovního vývoje, který musí jít krůček po krůčku a nikoliv sedmimílovými kroky, jak se o to mnozí pokoušejí. Ale protože dopředu to prostě nemůže jít rychle, tak to roztahují do stran a potom se pohybují životem o šířce vlakového seřaďovacího nádraží. Je však lépe jet pevně po jedné koleji, než nejistě po deseti kolejích. To je doménou zejména některých žen, které se vrhnou na duchovno a chtěly by všechno vědět hned. A potom se v těch otázkách a neodpovědích plácají jako kapr na suchu. Zřejmě to nějak souvisí mnohočetnou segmentací ženského mozku.
Po příčině toho předčasného narození jsem opravdu nepátral, protože jsem to dosud nepovažoval za důležité. Pokud ta otázka někdy nabude na důležitosti, tak se určitě přihlásí.

Ptám se proto, protože mnoho matek, kterým se nenarodí dítě zdravé, mají pocity viny. Co bys takovým matkám vzkázal?

Těm bych vzkázal, ať se na to vykašlou. Ať žijí přítomností a budoucností, nebo je ten implantovaný pocit vlastní viny časem spolehlivě sežere. Lidem se prostě dějí špatné i dobré věci. A ty špatné věci nám mimo jiné přicházejí proto, aby se naše duše naučily trpělivosti a pokoře.
Lidé často přeceňují své dočasné fyzické jsoucno a s tím spojené události. Neuvědomují si, že naše tělo a s ním související život je pouze jeden z mnoha kabátů, který duše po dobu své existence nosí. Kabát se však časem potrhá, tak je zahrabán do země nebo je spálen v krematoriu a duše jde dál. Do dalších životů na cestě svého vyzrávání.
(Mí oblíbení "Kabáti" jsou však zřejmě k neroztrhání.:-D )
Samotný život je vlastně jen škola pro naše duše a špatné zkušenosti jsou neocenitelnými výukovými pomůckami na cestě vyzrávání našich duší. Howgh.


Hele, nebylo tohle až moc duchovní? Tento rozhovor spíš má být pro širokou kulíškovskou veřejnost, ne?
Ale což, v profilu na svém blogu mám napsáno, že jsem medicínsky nediagnostikovatelný blázen, což mi vytváří jisté alibi. Blázen si totiž může dovolit i to, co si neblázni dovolit nemohou.

Ne, ten rozhovor byl ještě málo duchovní:-). Krom toho většina nedoklubích maminek je duchovních, takže je přesně tyto tvé odpovědi budou zajímat.
Malkieli, děkuji za upřímné odpovědi.

Já naopak děkuji za kladení otázek, protože jsem si tento rozhovor celkem sobecky užíval, jelikož je velmi pohodlné jen odpovídat na otázky, které vymyslel někdo jiný.
S tím duchovnem bych já osobně trochu brzdil. Za prvé je pro mě moje duchovno hluboce intimní záležitostí a do tak rozsáhlého média, jakým je internet, s ním rozhodně nepolezu. Duchovní rozhovory jsem ochoten vést pouze s osobami v mnohem menším počtu. Nejlépe ve dvou. A za druhé, v poslední době dostává duchovno jakýsi punc módnosti. Pro řadu lidí je to v jistém smyslu jakýmsi úprkem z této zběsilé doby. Ale nekritizuji to, jen komentuji. Každý má volbu vlastní cesty, po které může jít různými způsoby. Třeba i metat kotrmelce a odrážet se při tom ušima. Já vlastně ten termín "duchovno" ani nemám moc rád a osobně jej příliš nepoužívám. Je to takové škatulkování. Taková hra na duchovno a neduchovno. Ve své podstatě je však veškeré lidské konání duchovní, neboť všichni máme duši. Jen jsme každý vyfasoval jinak vyzrálou duši a té vyzrálosti odpovídá i duchovní úroveň našich skutků. Nelze pohlížet na mladou nevyzrálou duši jako na nějaký zmetek. Stejně jako se nelze zlobit na prvňáka, že neovládá kvadratické rovnice. Duše nás všech jednou byly prvňáci.
Pokud tedy někdo bude na mém blogu hledat nějaká duchovní moudra, bude zklamán, neboť onoho "duchovna" v tom smyslu, jak je na ně všeobecně pohlíženo, je tam jako šafránu. Oproti tomu krávovin a úmyslně zavádějících informací je tam habaděj. Ale člověk s mimořádně vyvinutým uměním číst mezi řádky tam nějakou duševní krmi také najde. A nebo se aspoň trochu pobaví, pokud má smysl pro humor.


Nojo, Malkieli, a...


Své otázky můžete klást i vy v komentářích...
Foto a rozhovor: Edith Holá, design blogu: Labanda, kresba kulíška: Luccerna

P.S. V knize Pohádky pro kulíšky má Malkiel slovo o tom, jak četl/nečetl svým dětem...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 15. února 2012 v 0:12 | Reagovat

to je parádní. jinej malkiel a přitom typickej malkiel:) perfektní čtení! hloubavý:)
je to takový nenásilný! máš štěstí, že malkiel je sám o sobě ukecanej a tobě stačí ho navádět! jinde to bude asi těžší!
taky se mi líbí, jak do rozhovoru něco vnášíte oba, není to jen přísná otázka a stručná odpověď, ale spousta zkušeností:)
Je cítit ten čas na rozmyšlenou, žádný zbrklý rozhovor!
Jen tak dál, dávám do oblíbených!
A všem statečným spovídaným děkuju předem:)

2 Malkiel Malkiel | Web | 15. února 2012 v 1:14 | Reagovat

[1]: A to původně Edith chtěla, abych odpovídal dvěma, třemi slovy. Zrovna já, se svou patologickou mnohoslovností.:-D

3 punerank punerank | E-mail | Web | 15. února 2012 v 1:18 | Reagovat

[2]:Patologická mnohoslovnost? nestačím se divit! Super!
Ještě, žes na Edith nedal! Jistě tě jen nechtěla vylekat rozsáhlým rozhovorem:)

4 Malkiel Malkiel | Web | 15. února 2012 v 1:50 | Reagovat

[3]: On se ten rozhovor postupně nějak rozvíjel, až si začal žít vlastním životem. Ani jeden z nás nečekal, že bude tak dlouhý.

5 otavinka otavinka | Web | 15. února 2012 v 8:00 | Reagovat

Velmi zajímavý rozhovor, ke kterému se budu vracet. Je v něm mnohé, co je mě též důvěrně známé a ne vždy je řešení některých problémů jednoduché. Díky vám oběma.

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 15. února 2012 v 8:26 | Reagovat

On si žije svým životem i dál:-) Už jsem napsala Labandě, ať omrkne písmo, proč se zelení jak chce:-)
Děkuji, že se vám rozhovor líbil. Mně se líbí rovněž. Je překvapivý osudem, moudrý, ... upovídaný...

7 Janinka Janinka | Web | 15. února 2012 v 9:33 | Reagovat

Pěkný rozhovor, ale dala bych ruku do ohně za to, že Malkielův kulíšek se rozhodně nenarodil koncem šestého měsíce a že se doktoři alespoň o měsíc sekli. Takovéhle nedonošeňátko by mělo rozhodně veliké zdravotní problémy, ač by bylo sebevětší bojovník. Tenkrát metody výpočtů porodů nebyly tak vymakané, jak dnes (i když i v dnešní době dokáží doktoři o měsíce seknout). Třeba já jsem se "podle výpočtů" narodila koncem šestého měsíce, protože moje maminka si vesele v těhotenství "červeně jahůdkovala". A co na tom, že jse měla jsem měla při narození tři a půl kila :-D.

8 Janinka Janinka | Web | 15. února 2012 v 9:34 | Reagovat

Omlouvám se za překlepy, Matěj mi drká :D.

9 Labanda © Labanda © | Web | 15. února 2012 v 9:36 | Reagovat

Malkiel rozumně odpovídal :) moc dobrý rozhovor :) já vím proč jsem asi šla na svět tak brzy a maminka měla na to i svůj názor, ale jen formou vtipu to vyslovila ona věděla, že taková nejsem :D

10 signoraa signoraa | Web | 15. února 2012 v 10:32 | Reagovat

Báječný rozhovor, úplně mě pohltil. Při osobním setkání jsme si s Malkielem povídali, mimo jiné, také o našich dětech a tak mnohé jsem už věděla. Četlo se mi to báječně.

[7]: Výpočty byly poměrně přesné. Syn se narodil přesně na výpočítaný termín a dcera den před. A to jsou moje děti ještě starší než Malkielovi synové (můj syn je ročník 1978 a dcera 1981).

11 Janinka Janinka | Web | 15. února 2012 v 11:26 | Reagovat

[10]: To jsi musela být žena s ukázkovým měsíčním cyklem :D. U nás to bylo zase úplně naopak, u mě i u sestry se sekli a to jsme 1978 a 1979.

12 Malkiel Malkiel | Web | 15. února 2012 v 11:38 | Reagovat

Janinko, já pochopitelně nemohu posuzovat jak to bylo u tebe, ale tři a půl kila a dvě dvacet je přece jen rozdíl. Navíc lékaři to dítě též posuzují podle charakteristických vývojových znaků, které přísluší určité etapě vývoje. Ten můj lachtan opravdu moc nevypadal jako člověk, jen byl dost velký. Ale v celku je to jedno, i kdyby to bylo o měsíc více, tak byl furt nedonošený. My ani lékaři u nás jsme se moc nesekali, protože první syn vyšel s rozdílem tří dnů. Možná u vás v horách je to trochu jiné, asi to bude jiným magnetismem.:-D Taky do pohraničí dříve chodili lékaři za trest, tudíž asi byli horší a měli špatný odhad.:-D

13 Janinka Janinka | Web | 15. února 2012 v 13:54 | Reagovat

[12]: Vždyť já vůbec netvrdím, že tvůj kulíšek nebyl nedonošený, akorát mě zaráží míry, vím, jak vypadá miminko ve 24. týdnu a rozdíl skoro patnácti cenťáků a kila a půl se mi prostě nezdá, to je všechno ;).
P.S: Ti doktoři se u nás od té doby moc nezměnili a to už sem teď za trest nechodí :D. Ale měla jsem tu "čest" se potkat s jedním pražským primářem  gynekologem a řekla bych, že toho k vám za trest určitě poslali :D.

14 Malkiel Malkiel | 15. února 2012 v 16:25 | Reagovat

[13]: Ten primář sem možná přišel odněkud z pohraničí. Takovej doktor Cvach.:-D

15 edithhola edithhola | E-mail | Web | 15. února 2012 v 18:07 | Reagovat

Nedonošený byl Roman určitě, protože kdyby byl donošený, tak by měl podle těch současných ramen 4 až pět kilo. Spíše si myslím, že to byl přelom sedmého a osmého měsíce. Odpovídá tomu i počet týdnů v nemocnici. Dotáhl to tam do konce devátého. Každopádně je dobré, že byl tak veliký. Aspoň neměl moc problémů a vydejchal to.

16 Malkiel Malkiel | 15. února 2012 v 22:20 | Reagovat

[15]: Tak holt budu muset lachtanovi říci, že je vlastně o měsíc starší. To bude zklamanej. :D

17 Edith Holá Edith Holá | 15. února 2012 v 22:54 | Reagovat

[16]: Nic mu něříkej. O těch týdnech to není. Vy a jeho duše ví nejlíp, kdy se narodil.

18 Iva Iva | 15. února 2012 v 23:04 | Reagovat

Moc hezký rozhovor, budu nad ním dost dlouho přemýšlet.

19 Kerria Kerria | Web | 16. února 2012 v 18:15 | Reagovat

Rozhovor jsem četla už dříve. Pak mi zmizel z titulky a já na něj zapomněla.

Moc se mi líbil a vůbec nevadí, že je tak dlouhý. Ukazuje Malkiela v trošku jiném světle než ho známe z jeho blogu.

Malkieli, ve skutečnosti také říkáš synovi lachtan? Spousta rodičů dává dětem i nějaké přezdívky. Lachtan je asi nejkurióznější.

20 Mami Mami | 16. února 2012 v 23:15 | Reagovat

Pěkný rozhovor, ale obávám se, že ti manželka pár měsíců zapřela. Takto velkou váhu nemohl v šesti měsících mít. To vypadá na 35 týden. Nebyl jsi v době prvních měsíců těhotenství své ženy na služební cestě? :-D

21 Malkiel Malkiel | 17. února 2012 v 1:16 | Reagovat

[19]: Teď už mu tak neříkám, protože jako lachtan nevypadá. Ale jinak své syny tituluju všelijak. Třeba sajrajte nebo ksichte. :D A oni mi na oplátku říkají "fogy", což je zkomolenina slova "fotr". ;-)

22 Malkiel Malkiel | 17. února 2012 v 1:23 | Reagovat

[20]: Na služební cestě jsem nebyl, tudíž manželka neměla důvod nějaké měsíce zapírat. ;-)

23 klaracs klaracs | Web | 20. února 2012 v 1:29 | Reagovat

asi nedokážu napsat nic víc, než bylo v komentářích řečeno.Jsem zaprvé šťastná, že slyším o předčasném narození dítěte vyprávět tátu. Je to popravdě pouze třetí "tátovská zpověď", kterou jsem měla možnost nahlédnout a je to nesmírně fajn. vidět trošku z druhé strany a mateřstvím nezatíženě. My, matky, máme často sklony vidět dění okolo dětí více dramaticky a fatálně a nadhled chlapů je v tomto případě často osvobozující a úlevný. všem novým maminkám proto přeju po boku chlapa, jako je Malkiel. Chlapa, který zvládne být na pár týdnů mámou svým dětem a je citlivý, ale přitom dokáže být svým optimismem nezměrnou vzpruhou a podporou v těžkých chvílích ...a díky Edith za skvělý nápad!!! a skvěle vedený rozhovor :-).... jsem zvědavá, jak ožije vlastním životem i celý nový blog :-) Klára

24 Malkiel Malkiel | 25. února 2012 v 8:42 | Reagovat

[23]: Já jsem byl tátou a mámou svým synům nejen hned po porodu, ale i o několik let později, když po rozvodu oba postupně přešli do mé péče. ;-)

25 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. dubna 2012 v 23:22 | Reagovat

Ten rozhovor jsem četla teprve dnes a překvapil mne. Velmi zajímavý a Malkiela, kterého jsem ,,znám spíš z blogu" jako člověka plného humoru, byť někdy hodně ironického mi ukazuje z druhé, vážnější stránky. Je dobré občas někam neplánovaně ,,zabloudit" a číst si...

26 Kitty Kitty | E-mail | Web | 1. srpna 2012 v 20:32 | Reagovat

Malkimu fandím od prvního nákuku. A je pro mě překvapením, čeho všeho si užil. On svým humorem vypadá jednoduše, ale stačí si přečíst jeho rubriky a klobouk se poroučí dolů sám. Hlasuju pro jeho blog všem dvaceti... :-)

27 jakub-lukes jakub-lukes | E-mail | Web | 4. srpna 2012 v 18:49 | Reagovat

na muj blog!

28 Malkiel Malkiel | Web | 9. srpna 2012 v 3:40 | Reagovat

[26]: Vždyť já jednoduchej jsem a maskuju to tím, že se tvářím složitě. ;-)  :D

29 valin1 valin1 | Web | 29. září 2012 v 8:19 | Reagovat

Až dojemně krásná výpověď dvou nezlomných jedinců. Malki má obrovský dar a Tvou knihu Edith si seženu a přečtu.
Náhodou jsem našla tenhle blog, náhodou jsem našla recenze na Tvé Cesty k Tvým matkám, a teď tu sedím pod vlivem silných emocí. Už abych jí měla a mohla se začíst. Díky Vám oběma.. :-)  :-)

30 Anicka Zelizahonova Anicka Zelizahonova | 11. února 2013 v 8:34 | Reagovat

No, a pak se divis, ze te porad miluju ;-)  :-P  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama