Příběh kulíška Labandy

26. května 2012 v 22:02 | Edith Holá |  rozhovory s kulíšky
Labanda. Jméno evokující tajemnou zemi nebo pohádku o labuti. Blogerka, básnířka a web designérka s velkým srdcem. Designy blogů vytváří stále s nadšením a nezištně. Labanda je mladá žena, která i když občas má na blogu i na facu články o smutné náladě, tak pro mě je podle fotek smíšek s radostnýma očima a pozitivním uchopováním světa. Jestli opravdu kulíškům andělíček Barvička naděluje hormon vnitřní radosti, tak Labandě ho věnoval obrovský. Do knihy Pohádky pro kulíšky věnovala Labanda báseň http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz/1105/o-kocourkovi-mourkovi-a-mysce-bare.


Edith: Když jsem se rozhodla, že poprosím blogovou komunitu na Blog.cz o napsání pohádek pro kulíšky, obrátila jsem se s pomocí i na tebe. Tenkrát jsi mi napsala, že kulíškům pomůžeš vždy, neb jsi sama kulíšek. Od té doby jsi pomohla Nedoklubku graficky už několikrát. Za to Ti patří veliký dík!

Pro jasnější představu začnu otázkou, v kterém roce a v kterém měsíci (popř. týdnu) jsi se předčasně narodila?

Labanda: Nevím týden, ale bylo to mezi sedmým až osmým měsícem. Maminka už nežije, abych se na přesný týden zeptala. Možná kmotra by věděla, protože s maminkou spolu pracovaly a když jí praskla plodová voda, kmotra jí říká: rodíš, musíš do nemocnice a maminka, že to má ještě čas, kde že by rodila. Prý mě rodila od rána kolem 8h až do večera přesně do 21:05h.

Edith: Vybojovala sis život. Člověk by si myslel, že už tě nic zlého nepotká. Že přeci musí být nějaká spravedlnost. Mnoho z nás ale ví, že ti před pár lety umřeli oba rodiče. Když jsi psala na blog vzpomínky na ně, slzeli jsme u toho všichni, co jsme si to přečetli. Mám takový pocit, že předtakovým osudem musím ztichnout. Proto bych ti ráda nabídla, že pokud bys nechtěla odpovídat, dej si čas nebo prostě neodpovídej... Nutně vzpomínky budou souviset s rodiči...

Labanda: Ráda o nich vyprávím, byli to ti nejlepší rodiče, co mi život mohl dát, proto také na blogu o nich často píši. Jsem šťastná, že zrovna oni dva jsou moji rodiče (píši jsou, protože pro mě žijí dál nejen ve vzpomínkách, ale v mém srdci).

Edith: Vyprávěli ti rodiče nebo babičky o tvém předčasném porodu? Jak se to stalo?

Labanda: Že plodová voda mamince praskla v práci, jsem se už zmínila. Maminka říkala, že skoro spala, sice porod trval dlouho, ale netrpěla tolik bolestí u mého porodu, jako u svého druhého. (Jsme čtyři děti. Bylo by nás šest. Neb pár měsíců po mém porodu se tatínek ještě činil, ale to už dala maminka pryč. Prý už byla na to stará (35let), po pravdě chtěla i mě potratit. Tatínek jí tvrdil: "Mausí, neboj se, to už je stejně mrtví", když zjistila, že je těhotná. Tatínek si myslel, že ve svém věku (51 let) už nemůže být plodný, že se plod neudrží. Tatínkovi bylo 52let, když jsem se narodila. Ale sourozenci i tatínek si mě vyprosili. Dokonce i bratři před maminkou klečeli a prosili, jak mi bylo vyprávěno, aby nešla na potrat.
Když jsem se pak vykulila, byla jsem prý úplně maličká. Snad něco kolem 40cm a necelé dvě kila, ale přesně si to už nepamatuji. Nejhorší prý při porodu bylo, když mě ukládali do inkubátoru a doktor do maminky ještě musel sáhnout, že tam něco ještě je. To jsem se dozvěděla až v dospělosti. Do té doby mi neustále něco chybělo a já nevěděla, co to bylo. Maminka mi najednou v 19 letech vyprávěla poprvé můj porod a odhalila, že jsem měla dvojče, které odumřelo už jako plod.
Ve třetím měsíci těhotenství byla maminka se mnou na udržování v nemocnici, ale to spíš asi byla doba, kdy odumřel plod mého dvojčete. Asi proto jsem i pospíchala tak brzy ven na svět. Měly jsme s maminkou obě štěstí, že jsme neumřely, když nosila v sobě ještě několik měsíců mrtví plod mého dvojčete spolu se mnou. Ptala jsem se maminky, proč to doktor nezjistil dříve, že jsme dva prckové. Tenkrát prý ale ještě nebyly ultrazvuky. Bohužel nevím, jestli šlo o sestru, nebo bratra. Ale celý život jsem toužila mít dvojče a v 19ti mi maminka řekla, že z dvojčat jsem :)
Neměla jsem sací reflex, krmili mě hadičkama. Maminka říkala, že asi proto mám hrubší hlas než jiné dívky. Žádné nehty, obočí, řasy ani vlasy, ale šíleně dlouhé chlupy na zádech. Maminka se bála, že mi to zůstane. Sestra pořád chtěla, aby maminka porodila opici, tak se jí to splnilo, ale chlupy na zádech naštěstí nezůstaly, i když chlupy mám na ruce dlouhý snad 5cm, ještě, že jsou světlé, asi bych je musela jináč holit, byla bych vážně jako malý šimpanz. To jsou asi zděděné geny po tatínkovi. Ale dle fotky z vítání občánků, jsem byla nádherné dítě. Ptala jsem se maminky, co to je za dítě a ona se začala smát: "Když je na té fotce tatínek a já, tak asi kdo jinej než ty by to mohl být?" Vážně jsem byla jako panenka, až jsem se tomu sama divila, že jsem byla tak kouzelná, tomu se mi nechtělo ani věřit :) Dokonce jsem byla i na svatbě našich, byl mi totiž rok, když se rozhodli, že se vezmou :) Při svatebním přípitku novomanželů, mě tatínek držel v náruči druhou rukou opřenou o tělo, jak jsem viděla na fotkách :)

Edith: Velice mě z tvého vyprávění zaujalo, že jsi cítila po celá léta, že ti něco chybí. Uměla bys více popsat ty pocity, kdy se objevovaly a jak sis je vysvětlovala, když jsi vůbec netušila, že jsi byla z dvojčat.

Labanda: Byly tady pořád, nevím jak to víc popsat. To musí člověk prožít. Pořád jsem něco hledala, nevěděla jsem, ale co to vlastně hledám, nic mě pořádně nenaplňovalo, žádný koníček, až když jsem se dozvěděla o dvojčeti, došlo mi, co mi to vlastně chybí. Vůbec to neumím vysvětlit. Po celou dobu jsem vůbec netušila, proč se cítím tak prázdná a proč mě tak máloco těší. Jako dítě jsem byla spíše samotář. Prý jsem si vystačila sama. To si musí každý prožít, aby ty pocity správně pochopil. Neumím je přesně popsat. Bylo to zvláštní. Tenkrát jsem to řekla i mamince, že už vím, proč něco pořád hledám, chybělo mi mé dvojče. Přestala jsem hledat, neb jsem konečně věděla, co postrádám. Své dvojče.
Teď nejenom já, ale i šéf a spousty jiných lidí tvrdíme, že má nejlepší kamarádka je mé dvojče a je to vážně jako by byla. Stejně myslíme, věci si podobně vysvětlujeme, cítíme podobně a dokonce obě vycítíme pocity té druhé. Dokonce i stejné problémy nás potkávají ve stejnou dobu a to i zdravotní. Je to až divné, že nás potkávají trable ve stejném časovém intervalu. Poznám, když jí něco trápí a ona zase pozná, když trápí něco mě. Opravdu jako by mi mé dvojče měla vynahradit. Spousty lidí co nás nezná se i ptá, jestli nejsme sestry ba dokonce dvojčata. Vždy nás to rozesměje a často řekneme, že sestry jsme :)

Edith: Jaký pocit to byl, když ses najednou dozvěděla, že jsi z dvojčat a dvojče umřelo. Byla bys radši, kdyby ti to řekli už dřív? Mají to rodiče dětem říci? Rodiče ti nějak vysvětlili, proč ti to řekli až v dospělosti?

Labanda: Byla jsem smutná, že nepřežilo. Divila jsem se, proč to neřekli dřív, neb jsem pořád chtěla dvojče mít, snila jsem o tom, jaké by to bylo. Ani nevím, jak došlo k tomu, že na to přišla řeč. To bylo poprvé, co mi maminka o porodu vyprávěla. Asi jsem říkala, že se ho bojím, tak mě chtěla uklidnit a nebo jsem zase snila o tom, jaké by to bylo mít dvojče, nevím. Nevysvětlili mi, proč to říkají až teď. Asi to pro maminku nebylo podstatné řešit. Mí sourozenci to ani nevědí doteď, nebyli u toho, když mi to maminka vyprávěla. Možná kdyby mé dvojče také porodila a zemřelo, tak by to řekla dřív. Myslím, že to nic nezměnilo, jen jsem přestala hledat to něco, co jsem netušila, ani co to je. Došlo mi to totiž ve chvíli, kdy mi to maminka řekla. Asi by to rodiče měli říct, ale děti by měli být i zralé na to to pochopit.


Edith: Máš tedy pocit, že jsi vlastně nechtěné dítě? Nebo to chápeš jinak?

Labanda: Ne kdepak! Vůbec nejsem nechtěná, spíš neplánovaná. Kdybych byla nechtěná, asi by moje dětství nebylo tak krásné a bezstarostné. Spíš se maminka už necítila na to mít dítě. Měla už odrostlé tři děti. Nejmladší sestra je ode mě skoro 11let. Maminka nás měla čtyři děti a tatínek dvě. Jsem asi jediná, kdo může říct, že má bratra o rok mladšího od maminky :) (má jinou maminku) a zbytek sourozenců má zase jiného otce, ale pro ně byl tatínek táta, jak jsem si vyslechla od nejstaršího bratra z maminčiny strany.
A my to nebereme, že vlastní, nebo nevlastní. Narodili jsme se stejné mamince a bratr Günter zase má stejné geny po otci, takže pro mě jsou všichni čtyři vlastní. Nevlastní by byli, kdyby jsme neměli ani jednoho rodiče stejného. Tak jak je to ze strany Güntera a mých tří sourozenců z maminčiny strany, ale pro mě jsou všichni vlastní, nebo jeden z rodičů je společný :)


Edith: Když je jeden rodič společný používá se termín polorodá sestra/polorodý bratr. Taky jsem se to dozvěděla, až když jsem našla před rokem a půl sestru. Často se říká, že nedonošené děti mají handicap. Potýkala jsi se s něčím ve svém dětství nebo dokonce dodnes?

Labanda: Vidíš to nevím, tak jsem o něco chytřejší, slyším to úplně prvně :)
Byla jsem spíš samotář až do střední školy. Potom se to trochu změnilo a já začala žít více společensky. Měla jsem problémy s nohama a s těmi mám občas ještě i teď problémy. Jsem prcek a asi prckem zůstanu :) Možná je to tím, že jsem nedonošená, taky si vzpomínám, že jsem neměla dovyvinuté plíce, jak říkala maminka, ale to spravil inkubátor :). Ale jsem chudokrevná, celý život s tím mám problémy. Problémem je to hlavně, když mám mít nějakou operaci, což u mě se to týká mých genitálií. Už 3x jsem byla operovaná a nemám dokonce jeden vejcovod, asi nebudu mít děti. Lékař říkal už před operacemi, že budu mít problém otěhotnět a když tak jedině s lékařskou pomocí. Ale nemám se vzdávat naděje. Pořád mám nějakou šanci dětátko mít :) Doufám, že se tak brzy i stane :)


Edith: Labi, tebe opravdu život nešetří. Budu držet palce. Víš od někoho, jak dlouho jsi byla po předčasném narození v nemocnici? A jestli i s maminkou nebo maminka mohla pouze docházet? Prozradíš, v kterém roce to bylo?

Labanda: Vím to od maminky. Byl to celý měsíc, ale teď si nejsem jistá, jestli docházela nebo zda tam byla se mnou. Také mě dlouho kojila. Déle jak rok. Ty bylo v té době nevídané. Podle vyprávění tam tedy byla spíš se mnou a docházela domů dle potřeby. Bylo to v roce 1981.

Edith: Vyprávíš, že maminka říkala, že kdybys byla kluk, tak by jsi nepřežila, neb předčasně narozená děvčátka přežijí často víc než kluci. Také jsem tenhle názor slyšela. Takže možná dvojče byl bráška. Co myslíš? Máš k tomu nějakou intuici?

Labanda: Možná byl, ale maminka celý život těžce pracovala, tenkrát na státním statku. Plodová voda jí praskla v práci, takže to mohlo být vyvolané i tím, že moc pracovala a neměla zrovna lehký život. Bratr, nebo sestra obojí by mělo své výhody. Bratr pěkné kamarády, například a se sestrou, kdybychom vypadaly stejně, dalo by se toho někdy třeba i zneužít trošku :-) Faktem je, že mi chyběla spřízněná duše, teď už nechybí, protože mám Ájíčka :-) a s ní se mi to tak trochu vynahrazuje, ale je škoda, že své dvojče nemám, ale s tím už bohužel nic neudělám. To byl osud.

Edith: Přesto přese všechno co ti osud (život) nadělil vymykáš se tomu, co o nedonošených dětech řekl jednou v rozhovoru pro rozhlas ministr zdravotnictví Heger, že jsou buď hluchý, slepý nebo umřou. Když jsem tě viděla na videu na youtube tančit, tak jsem si říkala, že bys mu to mohla poslat. Nádherná blondýnka smyslně tančící s nápisem … No, schválně, co bys mu jako kulíšek vzkázala?

Labanda: Přeju mu, aby se mu narodilo nedonošené dítě, aby pochopil, že nedonošené děti nejsou nemocní lidé, nebo postižení. Prostě v těhotenství matky se něco přihodilo, většinou ze zdravotních důvodů a proto miminko pospíchalo dřív na svět. Zajímalo by mě, jestli v rodině náhodou nemá nějakého kulíška a má s ním nevyřešený problém, podle toho, jak o kulíškách mluví? Asi by se měl pan ministr vzpamatovat a uvědomit si, že mnoho kulíšků má lepší a větší lidské hodnoty než on sám. Proto také zvířata mají pro mě větší cenu než lidi, protože lidi jako je on, dělají ostudu našemu druhu a chovají se, s prominutím jako hlupáci.


Labi, děkuji za rozhovor.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alisa Alisa | Web | 26. května 2012 v 22:33 | Reagovat

Krásny rozhovor, Labanda je ako dar z nebies, krásne sa číta . Neskutočne vie formovať vety . :-)

2 punerank punerank | E-mail | Web | 26. května 2012 v 22:48 | Reagovat

Labi, přesto, že sis v životě už lecčím prošla, seš takovej bezprostřední rarach, na nic si nehraješ! Díky za pěkný rozhovor, mohl být i delší!
Chce se mi napsat - že tebe prostě nic neporazí:) Dál se takhle vzpírej předpokladům:)
Hlavně ti děkuju za spoustu tvé práce a pomoci bloggerům - tygříci se samozřejmě přidávají!

3 puppup puppup | Web | 27. května 2012 v 0:11 | Reagovat

Zajímavý rozhovor, napadla mě akorát jedna poznámka, co se týče biologie :) Labanda jako nedonošené dítě měla chlupatá záda, protože děti, než se narodí, jsou chlupaté a tomu ochlupení se říká lanugo :) Obvykle jim ty chloupky slezou před porodem a pozřou je. Pokud se dítě narodí předčasně, tak mu slezou později a pokud neslezou vůbec ani při normálním porodu, jde o vlčí syndrom a tyto děti budou navždy nadměrně ochlupeny třeba i po celém těle.

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. května 2012 v 0:30 | Reagovat

Zajímavé čtení- o životě. Synové měli jeden 18, druhý skoro patnáct, když se jim narodil bratr o 18 dní dříve než měl (bylo to z námahy, protože jsem měla sádru na noze měsíc předtím). Když mi doktorka řekla, že jsem v jiném stavu, druhý doktor potvrdil, že jsem celkem schopná mít to dítě, ani mne nenapadlo, že bych je dala pryč. Měla jsem 40, když se syn narodil( 1980) a kojila jsem ho bez dvou měsíců 2 roky. Nebylo to ale nic zvláštního, znám pár žen z té doby, které kojily dlouho. Spíš se to tak nevědělo mezi lidmi. Syn je naprosto v pořádku, vystudoval vysokou školu technickou, dokonce má i titul doktora. Nakonec i Labanda je nadaná  a tři moje býv. spolužačky rodily v 38 a 40 letech. Pozdějšího porodu není  třeba se obávat z pohledu dítěte ani matky. Jen je nutné, aby byla pod lékařskou kontrolou- nemyslím v nemocnici, jen kontroly.
Přeji Labandě, aby se jí splnil sen o dítěti a měla se dobře.

5 Malkiel Malkiel | Web | 27. května 2012 v 2:26 | Reagovat

Pokud by ta tvoje kamarádka byla mladší než ty, tak by to bylo dost pravděpodobné, že je v ní duše toho tvého nenarozeného dvojčete. Ale někdy se dokonce stává, že se duše v těle vystřídají i během života člověka.
Já si nemyslím, že by ministr Heger měl nějaký nevyřešený problém s kulíšky. Podle mě je tím problémem on sám a jeho povaha. Je to bezcitný vědecký typ, pro kterého je medicína samoúčelnou záležitostí, zcela oddělenou od lidí, kterým by měla sloužit.

6 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 27. května 2012 v 7:23 | Reagovat

Ach, až teď jsem tě trochu pochopila.
Se slzami čtu tvé láskyplné články o rodině...
Vůbec jsem ale nevěděla, že to je až takové...
Ale stejně jsi jedna z nejlepších a nejhodnějších lidí, co znám 8-)
Přeji ti, abys našla světlo, protože ty ho potřebuješ!

7 edithhola edithhola | 27. května 2012 v 10:05 | Reagovat

Pokud se Vám zdá rozhovor krátký, určitě můžete Labandě položit další otázky. Nevím, kde se o víkendu toulá, ale určitě brzy Vám zde na komentáře odpoví.
Mně osobně vyrazilo dech, když mi Labanda najednou řekla, že byla v bříšku s dalším prckem. Který pravděpodobně zemřel ve třetím měsíci. A že pořád podvědomě ho hledala, až jí to maminka v dospělosti prozradila. Bylo by zajímavé jen tušit, co Labandina duše si povídala s duší svého dovjčete.

8 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 27. května 2012 v 13:08 | Reagovat

A já Labandě přeju, aby se jí děťátko i přes avizované problémy jednou narodilo a aby bylo donošené a zdravé. Protože přání podobné tomu, co přeje ona sama panu ministrovi se neříkají ani v nadsázce.

9 Janinka Janinka | Web | 27. května 2012 v 14:39 | Reagovat

Pěkný rozhovor, Labandě přeji hlavně zdraví a štěstí :-).

10 edithhola edithhola | E-mail | Web | 27. května 2012 v 17:31 | Reagovat

[8]: Myslím, že Labanda to nemyslela zle:-) Aspoň to tak cítím. Spíše z toho vnímám, že pan ministr by potřeboval nějakou hraniční zkušenost, strach o život, boj o život třeba právě dítěte, aby pochopil, že každý má právo žít, i když je jiný třeba s nějakým handicapem. Zvláště když to medicína umožňuje, tak mi nemáme právo nezachraňovat.

11 Dubious cat Dubious cat | Web | 27. května 2012 v 18:33 | Reagovat

Je to krásný rozhovor, i když ve mě  maličko vyvolává smutek. Opět se totiž potvrzuje, že život bije obzvláště ty, kteří si to nezaslouží. Myslím ,že Labandini rodiče udělali to nejlepší, když přivedli na svět takového energického a dobrosrdečného kulíška. Ministr je normální idiot! Bohužel znám jednu kulíščí slečnu (moje spolubydlící) , se kterou je život opravdu složitý, ale bůh ví, jestli to je tím předčasným porodem. Nikomu nepřeji nic zlého, ale opravdu by ministr potřeboval, aby se mu nějaký narodil.

12 otavinka otavinka | Web | 27. května 2012 v 22:25 | Reagovat

Milá Edith,
krásný rozhovor. Připomnělo mě to, jak jsem taky předčasně porodila - po pádu na schodech, na začátku osmého měsíce a hned poté jsem ochrnula. Tenkrát se psal rok 1967 a já rodila 12 hodin.

13 Labanda © Labanda © | Web | 28. května 2012 v 1:57 | Reagovat

[10]: máš pravdu nikomu nepřeji nic zlého a nedonošené miminko není nic zlého, až mu budu přát mrtvé miminko to je potom jiná, ale to bych nepřála vůbec nikomu a přesně jak říkáš, měl by si uvědomit, že nikdo se nad nikoho nevyjímá a ani on a jen tímto přáním chci bojovat za kulíšky, kterým nikdo nemá právo vzít život, jen proto, že se narodili dřív. Maminka když čekala sestru, lékaři jí chtěli vzít, ale maminka měla sen a její mrtvý děda jí říkal opatrně, je to holka a maminka si jí moc přála, nebo měla dvy syny, tak řekla lékařům, že bud to zvládnou bo miminko to vzdá samo no a mám starší sestru :-) sice úplný opak mě :-( ale i tak jí miluji :-) děkuji všem za krásné komentíky a Malkiel je starší, takže to nebude to dvojče, ale pro mě tím dvojčetem stejně pořád bude ;-)a Dubious cat moje sestra kulíšek není a je to s ní stejné asi jako s tou spolubydlící ;-) punerank ráda ti zodpovim ještě něco víc, klidně písněte Edith bo kdo z vás chce mi sám otázky a já vám odpovim můžeme udělat pokračování s otázky, které vás zajímají
otavinko tvého ochrnutí mě mrzí švagrovou ted potkalo něco podobného sice chodit může, ale bez bolesti se to neobejde a je hodně omezená a už se jí to bohužel nikdy nespraví tak aby mohla běhat třeba závodně ráda pomáhám lidem, okolí mi říká, že někdy až moc, ale já jsem prostě taková, prý jsem až hloupá, bo mě hodně lidí jen využívá, ale to se týká spíštěch poblíž, na blogu to zatím bylo spíše naopak, tam mi dokonce více pomohli a poradili, když bylo třeba. děkuji za kladné komentíky a omlouvám se, že reaguji až ted už nebudu ani tolik zanedbávat blog, bo v úterý budeme mít doma oba své připojení internetoví a tak se budu moci více věnovat věcem jako dříve :-)

14 Malkiel Malkiel | 28. května 2012 v 23:42 | Reagovat

[13]: Jestli jsi četla můj komentář podrobně, tak tam píšu, že se někdy v těle již žijícího člověka vymění duše. To znamená, že v té tvé kamarádce klidně ta duše tvého dvojčete může být.

15 Iva Iva | 29. května 2012 v 18:00 | Reagovat

Přečetla jsem se zájmem zpověď kulíška Labandy. Umožnila mi trochu nahlédnou do světa mého syna, který se narodil také předčasně a je z dvojčat. Jeho bratr žil pouhé tři dny. Některé věci se skutečně shodují. Také je poměrně samotářský člověk, už jako dítě se zabavil hrou a vystačil si. Kamarádů vlastně také moc nemá, je poměrně náročný ve výběru na kamarády i na děvčata. Co je velmi zajímavé, že má skutečně jednoho nejlepšího kamaráda, což u kluků nebývá tak obvyklé jako u holek. Je to kluk, který měl v životě dost smůlu na rodinné zázemí, nedostudoval a docela dost těžce se životem protlouká. Už kolikrát jsem si říkala, že synovi možná trochu nahrazuje bratra.

16 Baby/Jane Baby/Jane | Web | 29. května 2012 v 19:27 | Reagovat

MOC ZAJÍMAVÝ ROZHOVOR ??? LABANDA JE MOJE ZLATÍČKO-SBÉČKO A POTOM CO JSEM SI PŘEČETLA TENHLE ROZHOVOR TAK JE MI O DOST BLIŽŠÍ I KDYŽ JÁ NEJSEM NEDONOŠENÁ TAK MÁM ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY :-( TAKŽE ÚPLNĚ SOUHLASÍM S LABANDINOU POSLEDNÍ ODPOVĚDÍ ;-) NĚKTEŘÍ LIDI VÍC MLUVÍ NEŽ PŘEMÝŠLÍ NAD TÍM CO MELOU :-x .

17 edithhola edithhola | E-mail | Web | 30. května 2012 v 8:38 | Reagovat

Labanda doplnila na svém blogu fotografii z dětství a video, o kterém mluvíme v rozhovoru http://labandasjana.blog.cz/1205/pribeh-kuliska-labandy

18 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 30. května 2012 v 20:39 | Reagovat

[14]: aha tak to jsem přehlédla to je možné my i nemoce máme stejné a ve stejné období díky tak to je jasné je to mé dvojče :)

19 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 30. května 2012 v 20:45 | Reagovat

[15]: třeba je to to dvojče, jak říká Malkiel protože i v žijícím člověku se přemění duše, tak to se asi stalo i mé sestře, bo byla jiná co si jí pamatuji a ted je z ní zlý člověk :( také jsem si vystačila sama ve školce mě pravidelně zapomínali, protože doma jsem byla úplně tichá a hrála jsem si sama a málo jsem chodila ven :-)  Neměl někdy tvůj syn pocit, že mu něco chybí a neví co to je? Kdyžtak se ho na to zeptej, docela mě to zajímá :-)

20 Fée Fée | Web | 1. června 2012 v 14:29 | Reagovat

Mě se líbí, že je Labanda i přes nepřízně osudu optimistická :-)
Já sice nejsem kulíšek, dokonce jsem o 10 dní přenošená, ale taky jsem měla mít dvojče (pravděpodobně bráchu, každopádně byl ze druhého vajíčka), ale maminka ho potratila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama